Soud v Litoměřicích rehabilitoval kardinála Trochtu kvůli internaci

„Z rehabilitace Štěpána Trochty mám obrovskou radost. Mezi námi věřícími byl dávno nejen rehabilitován, ale považujeme ho za mučedníka, za člověka, který by si zasloužil možná i úctu oltáře, a jsme rádi, že i civilní soudy naznaly, že byl takto šikanován neoprávněně, a že byl plně rehabilitován,“ uvedl k usnesení soudu apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl.

Soud konstatoval, že biskup Trochta byl mezi 19. červencem 1950 a 16. lednem 1953 nezákonně zbaven osobní svobody. Toto omezení spočívalo v izolaci v biskupské rezidenci, kterou Trochta nesměl opustit, a v neustálém dohledu příslušníka StB. „Omezení mělo v průběhu daného období různou intenzitu. V určitém období dokonce příslušník StB spal se Štěpánem Trochtou v ložnici. Byla i období, která nebyla tak intenzivní, ale celkový kontext toho 2,5 roku ani nejde vyhodnotit jinak, než jako zbavení osobní svobody,“ vysvětlil státní zástupce Jan Jakovec, který návrh na soudní rehabilitaci podal.

„Tento rozsudek je morální satisfakcí, která se zapíše do historie české justice, protože kardinálů Česká republika nemá tolik, a už vůbec ne těch, kteří byli takto postiženi a následně rehabilitováni,“ vysvětlil význam případu advokát Lubomír Müller, který byl soudem pověřen zastupováním zesnulého biskupa. K jeho slovům se připojil i státní zástupce Jakovec, když konstatoval, že o tomto případu by se mělo vyučovat na právnických fakultách. „Na případu lze vidět, jakým způsobem dokázala státní moc s lidmi manipulovat, aniž by k tomu měla vytvořený právní základ. Stačil pouze jediný příkaz z ministerstva,“ uvedl Jakovec.

Ani konec internace neznamenal pro biskupa Trochtu úlevu, naopak – izolace byla ukončena jeho vzetím do vazby, po němž byl v červenci 1954 odsouzen za velezradu a vyzvědačství k 25 rokům vězení, ztrátě čestných práv občanských a propadnutí celého jmění. V tomto případě však byl Trochta rehabilitován již roce 1968.

Iniciativa na rehabilitaci ve věci nezákonné internace vzešla od Jana Kratochvila, ředitele Muzea českého, slovenského a rusínského exilu 20. století, který požádal o přípravu prvotních podkladů k řízení advokáta Lubomíra Müllera. Trochtova rehabilitace následuje po podobných procesech týkajících se Josefa Berana, Josefa Toufara či Josefa Matochy, na jejichž očištění se stejný tým iniciátorů rovněž podílel. „Štěpán Trochta byl letitým osobním přítelem naší rodiny. Můj otec byl náčelník Junáka a litoměřický biskup nejvyšším duchovním rádcem této organizace. Dědeček s otcem také založili po dohodě s Trochtou ,katolického Junáka‘. Osobně jsem pana kardinála potkal v době uvolnění poměrů, velmi jsem si ho vážil a považuji za důležité očistit jeho jméno i touto cestou,“ uvedl již dříve k případu Kratochvil.

Štěpán Trochta byl řeholníkem – salesiánem. Patřil mezi první členy této kongregace, kteří v roce 1927 přišli z Itálie do Fryštáku u Zlína, a položili tak základy pro salesiánské dílo v českých zemích. „Zpráva o rehabilitaci našeho spolubratra Štěpána Trochty přichází v době, kdy se jako salesiáni připravujeme na výročí sta let příchodu kongregace do naší vlasti,“ uvítal soudní usnesení provinciál salesiánů Václav Jiráček, který zdůraznil také význam rehabilitace: „Je důležitým symbolem, který připomíná, že můžeme s vděčností vzpomínat na to, jakým byl člověkem a co vše dobrého vykonal i přes šikanu, útisk, věznění a stálé nebezpečí. Jeho víra, odvaha, věrnost, nadhled, humor a lidskost jsou vlastnosti, které nám mohou být inspirací i dnes,“ vyzdvihl Trochtovy charakteristické vlastnosti Jiráček.

Snímky archiv Biskupství litoměřického